Tomáš Sikora: Když zase skončím kariéru, bude to v tichosti

V Třinci zažil extraligu, ale také cestu od nejnižší ligy, to vše jako kapitán mužského Áčka. Další rozhovor s Tomášem Sikorou nám přiblížil práci s nejmladšími kategoriemi, cestu od pralesní ligy až do ligy národní. Proč ukončil kariéru a poté se vrátil? To i mnoho dalšího v rozhovoru. Příjemné čtení.

Ahoj Tome, ty jsi začínal v Třinci ještě ve starém klubu SK Agel Třinec, který hrál extraligu, pak jsi přestoupil do Ostravy a potom jste založili nynější klub. Jaký to byl skok z extraligy do úplně „pralesní“ ligy?

Ahoj Filipe, těžká otázka hned na start. Ono se to nezdá, ale je to už opravdu hodně dávno. Extraligu jsem hrál jako mladý sedmnáctiletý - osmnáctiletý zajíc, který si ani moc neuvědomoval, že hraje nejvyšší ligu. Pak jsem měl od florbalu krátkou pauzu, během které stihl v Třinci florbal úplně zaniknout. Tím se zrodil nápad znovu mužskou florbalovou éru v Třinci nastartovat, ale bohužel jak uvádíš od „pralesní ligy“. Skok to byl obrovský, ale asi jsme to v té době nějak neřešili, prostě jsme chtěli hrát, a pokud by to šlo, tak postupovat výš a výš.

Jsi v kontaktu s hráči té bývalé éry, jestli to tak jde říct, mám na mysli třeba Jirku Carneyho?

S Karasem i Křižem v určitém kontaktu jsem, i když oba dva bydlí v Mladé Boleslavi, tak tady mají rodiče a když přijedou do Třince, snažíme se najít si na sebe čas a pokecat. S dalšími hráči, kteří tady v Třinci extraligu hráli, se teď zase potkávám v kategorii veteránů, což je super.

Za jak dlouho bude extraliga mužů opět v Třinci?

Zajímavá otázka, rád bych řekl, že za dva roky. :)

Je extraliga vůbec cíl třineckého klubu?

Florbalovou extraligu už v Třinci máme v podání našich žen, které ve své první sezoně ukázaly, že tam nejsou náhodou. Co se týče mužů, rád bych řekl, že cíl to je, ale zaleží to mnoha faktorech – odhodlání kluků obětovat florbalu více než doposud, široký a kvalitní kádr, ekonomické zabezpečení a to hlavní postoupit v těžké konkurenci do 1. ligy a poté do extraligy.

Vrátím se úplně na začátek. Když jste založili nový klub tak jste v první sezoně vyhráli každý zápas a soupeřům jste nedávali šance. Bavilo vás to vůbec hrát nebo jste si říkali, my přece máme hrát někde výš!

Jak jsme klub založili, tak jsme věděli, že momentální kvalitu týmu máme velikou a hned z fleku bychom konkurovali týmům z vyšších lig, bohužel jsme museli šplhat z 9. ligy krůček po krůčku abychom si splnili nastavený cíl – Národní liga. I proto jsme museli hrát naplno každý zápas a v ligách končit na 1. místě, tím si zajistit jasný postup. Díky super partě jsme se tím opravdu po celé ty roky bavili a cíl splnili.

Ty držíš rekord, odehrál jsi přes 110 zápasů v kuse bez pauzy, bez zranění. Jak předcházet zranění abys mohl odehrát tolik zápasů?

Ty jo, to jsem ani nevěděl. V tomhle jsem asi blázen, ale florbal se stal mým životním stylem a já jsem chtěl za každou cenu hrát v Třinci co nejvýše. Proto jsem se snažil poctivě odmakat veškeré letní přípravy, nepodceňovat rozcvičky, protažení, regeneraci, stravu a výsledek uvádíš sám. Na druhou stranu si pamatuju, že jsem hrál i pár zápasů, kdy jsem byl lehce nemocný nebo s nějakým lehkým zraněním, ale prostě jsem chtěl za každou cenu hrát a vyhrávat. Jsem přesvědčený o tom, že pokud se tady najdou další podobní mladí blázni, tak na tu mužskou extraligu v Třinci chodit budeme.

Před dvěma lety s tebou vyšel rozhovor na klubovém webu s titulkem „Ikona třineckého florbalu se loučí, kapitán Tomáš Sikora ukončil aktivní hráčskou kariéru.“ Co se změnilo, že jsi přidal další zápasy za muže?

Jo jo, to jsou ti novináři :D Tento „konec“ byl vyústěním sezony, kdy nás v boji o Národní ligu vyřadila Plzeň. V té sezoně jsem věřil, že ten postup vyjde a několik měsíců jsem hrál s bolestmi paty. Poslední zápasy jsem hrál pod medikaci. Na základě těchto zdravotních problémů jsem řekl, že to dál nepůjde a končím. Do další sezony jsem tedy vstoupil jako divák v hledišti, který si ale sem tam přišel s klukama zatrénovat. Pak přišel moment, kdy mi jednou v neděli zavolal Kajfi, že onemocnělo pár kluků, jestli bych neoprášil dres a jel hrát do Olomouce. Tam jsem zjistil, že pata v rámci možnosti drží a začal jsem si hrát s myšlenkou znovu do toho vlaku naskočit a pomoct klukům Národní ligu konečně urvat. Po novém roce jsme se tedy dohodli, že se do týmu vrátím a začala úžasná show, která vyvrcholila poražením Blanska a vytoužená Národní liga byla v Třinci. Díky tomuto postupu jsem říkal, že po tak dlouhé a místy dost trnité cestě si tu Národní ligu v Třinci zahrát chci a jsem šťastný, že se to povedlo.

Na konci toho rozhovoru jsi říkal, že svůj tip na kapitána máš, byl to Jan Mieszek, který se tím kapitánem stal po tobě?

Ano byl.

Nechtěl jsi kapitánskou pásku zpět, když ses vrátil k mužskému Áčku?

Chtěl, ale Měšo už mi jí vrátit nechtěl :D Nee to mě upřímně ani nenapadlo. Kapitán byl jasně stanovený na začátku sezony a nebyl sebemenší důvod to měnit.

Otázka z publika, kolikrát ještě ukončíš kariéru a kolikrát se ještě vrátíš?

Děkuji za otázku… Po této vlastní zkušenosti vím, že někdy je lepší držet se pravidla „mlčeti zlato“. Takže slibuji, že když zase skončím kariéru, bude to naprosto v tichosti :)

Jak hodně se změnila hra od doby, kdy jsi začínal a teď, jsou tam nějaké velké rozdíly?

Rozdíly jsou obrovské, řekl bych, že je to skoro i jiný sport. Už jen když si vezmeme v kolika letech začínají malé děti s florbalem teď, oproti tomu v kolika letech jsme začínali my. Mají neskutečný náskok. Vše se logicky odrazí v herních činnostech jednotlivce, precizní technice, dynamice a to celé koresponduje v samotné rychlosti hry a i tvrdosti hry. Kdysi jsme se jeden druhého nesměli skoro dotknout, hned se to pískalo, teď mnohé souboje připomínají hokej, což je dobře, rozhodně je hra zajímavější pro diváky. Hra se změnila i v taktické připravenosti, rozborech soupeřů z videa a mnoho další.

Ty trénuješ přípravku, nejmenší kategorii, co je důležité, aby se žáčci naučili hned na začátku své kariéry?

Tady je to jednoduché, naučit je milovat pohyb jako celek. Soustředit se na základní pohybové úkony začít základy atletiky, gymnastiky – ideálně vše formou her a soutěží, tím u dětí vzbudit zájem o sport a soutěživost do toho všeho začínáme blbnout s hokejkou.

Ty jsi trénoval už v Bystřici, teď v Třinci. Co se za ty léta změnilo ve stylu trénování?

Styl trénování se asi až tak moc nezměnil, jasně, jako trenéři máme k dispozici daleko více pracovního materiálů, cvičení, videa apod., ale každý trenér těží převážně ze zkušeností, kterými si prošel. Největší rozdíl však vidím v přístupu mladé generace k zodpovědnosti, touze být nejlepší a chtíči vyhrávat zápasy. Tady se něco za poslední roky změnilo bohužel k horšímu.

Ptal jsem se na to Michala Martynka, zeptám se i tebe. Jak důležitou roli hrají rodiče v přípravce?

Rodiče hrají důležitou roli ve všech kategoriích. Bez podpory rodičů k vedení ke sportu a celkově zdravému životnímu stylu by to nefungovalo. Jsem zastánce toho, aby rodiče podporovali své děti na zápasech, ale na tréninku nám plně věřili a zůstali tzv. za zavřenými dveřmi. Děti se pak daleko více soustředí a nehledají pohledem maminku nebo tatínka po každé střele nebo nahrávce, zda to udělali dobře. Za to jsem u rodičů u přípravky moc rád, že nám s Rosťou věří a nechají nás pracovat.

Poslední otázka. Doporučil bys nám nějaký seriál, film, knihu, co jsi naposledy četl, viděl?

Naposledy jsem četl směrnice pro nové rybáře. Doporučuji.

Děkuji za rozhovor a přeji příjemný zbytek dne.

Díky moc, měj se krásně.