Ahoj Kájo. Letos juniorky poprvé v historii klubu nastupují v nejvyšší juniorské soutěži. Jaké byly tvoje první pocity, když jste se dozvěděly, že vás čeká právě tato soutěž?

Ahoj. Když jsem se dozvěděla, že máme možnost hrát nejvyšší juniorskou soutěž, měla jsem velmi smíšené pocity. Na jednu stranu to byla výzva, že dostáváme takovou příležitost, ale na druhou stranu jsem měla obavy, jestli budeme mít dostatek hráček a jestli náročnou soutěž v menším počtu zvládneme. Nejvyšší juniorská soutěž je už úrovní hry velmi blízko dospělému florbalu a je důležitou součástí našeho rozvoje. Počty ale nejsou úplně ideální a tým se musí doplňovat mladšíma holkama - určitě mají můj velký obdiv, protože zvládají náročnost soutěže a dokážou se s tím poprat. Už dříve se mluvilo o možnosti doplnění našeho kádru o další hráčky, což by nám určitě pomohlo. Zatím k tomu ale nedošlo, takže doufáme, že se to do budoucna podaří vyřešit. Větší počet hráček by nám určitě usnadnil fungování během celé sezony. Všechny to ale bereme jako velkou výzvu a příležitost posunout se o něco dál.

Vstup do nejvyšší soutěže není jednoduchý a tabulka zatím ukazuje, že vás čeká náročná sezona. V čem je podle tebe největší rozdíl oproti soutěži, kterou jste hrály loni?

Myslím si, že největší rozdíl je určitě v rychlosti a kvalitě hry. Všechny soupeřky jsou individuálně velmi šikovné, dokážou rychleji reagovat, a proto nás každá chyba stojí mnohem víc. Zápasy jsou celkově náročnější, ať už fyzicky, nebo psychicky, protože když se nedaří, není vždy tak jednoduché se z toho oklepat. Učíme se s tím pracovat, nevzdávat se a soustředit se hlavně na náš vlastní posun.

Když se podíváš na dosavadní průběh sezony, ve kterém utkání jste podle tebe měly nejblíže k bodovému zisku, ale nakonec vám něco chybělo?

Určitě bych vybrala utkání proti Vítkovicím. Myslím si, že jsme měly k bodovému zisku blízko. Dokázaly jsme využít své šance a dostat se do vedení. Soupeřky ale ukázaly své střelecké kvality a dokázaly využít přesilových her. Nakonec jsme prohrály 3:5. Mrzí nás to, ale je to pro nás ukázka toho, že dokážeme hrát vyrovnaně i s takto kvalitním soupeřem.

Vnímáš, že se tým postupně zlepšuje a zvyká si na tempo nejvyšší soutěže, nebo máte stále pocit, že vás čeká velký kus práce?

Myslím si, že se postupně zlepšujeme a pomalu si zvykáme na tempo hry. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že je to pro nás velká změna a stále máme před sebou spoustu práce. Každý zápas nám ukazuje, na čem musíme zapracovat a věřím, že když budeme dále pracovat a makat jako tým, postupně se budeme posouvat dál.

Nosíš na ruce kapitánskou pásku. Co pro tebe znamená být kapitánkou právě v tak náročné sezoně?

Svou roli kapitánky vnímám především jako zodpovědnost za tým, nejen na hřišti, ale i mimo něj. Snažím se být oporou pro spoluhráčky, podporovat tým a vytvářet dobrou atmosféru, a to i v náročnějších chvílích, které k letošní sezoně patří. Kapitánství beru jako možnost spojovat tým a být tady pro ostatní. Zároveň se snažím vnímat, co se v týmu děje, zajímat se o názory ostatních a případně pomáhat řešit věci, které se týmu týkají. Důležitou součást role vidím také v komunikaci s trenéry, kdy bych chtěla fungovat jako spojovací článek mezi nimi a týmem. Myslím si, že právě v tak náročné sezoně je důležité, abychom držely při sobě, navzájem se podporovaly a neztrácely motivaci.

Kapitánka musí být často oporou týmu nejen na hřišti, ale také v kabině. Jaká je tvoje role, když se týmu nedaří a nálada po zápase není ideální?

Když se v týmu nedaří, snažím se být především jeho oporou a holkám dodat pozitivní energii. Snažím se tým povzbudit a připomenout nám, že jeden nepovedený zápas neznamená konec a že se z něj můžeme poučit. Myslím, že je velmi důležité, abychom při sobě stály i při těžších chvílích, navzájem se podporovaly a nevzdávaly se.

Máš v týmu někoho, o koho se můžeš jako kapitánka opřít? Někoho, kdo ti pomáhá držet kabinu pohromadě?

Určitě mám. Na začátku sezony se volila kapitánka a její zástupkyně, takže na tuhle roli nejsem sama. Po mém boku je Dorka, se kterou většinu věcí společně komunikujeme, řešíme a snažíme se najít společné řešení. Je to člověk, na kterého se můžu spolehnout a se kterým můžu vše probrat. Zároveň si ale myslím, že se můžu v jakékoliv situaci opřít o kteroukoliv z holek a vím, že by mi dokázaly pomoct.

Kromě juniorského týmu dostáváš příležitost také v ženské ČEZ Extralize. Jak to jde skloubit s první ligou juniorek?

Samozřejmě je to občas náročnější, hlavně kvůli většímu počtu tréninků a celkovému vytížení. Od začátku sezony je to nastaveno tak, že přednost má 1. liga juniorek, podle čehož se řídím. Když máme volný víkend a dostanu příležitost hrát za ženy, ráda ji využiji. Beru to jako skvělou zkušenost a možnost poznat zase trochu jinou úroveň florbalu.

Jaký je největší rozdíl mezi juniorským a ženským florbalem?

Myslím si, že největší rozdíl je především v rychlosti a fyzické vyspělosti hráček. Ženský florbal je celkově rychlejší a důraznější, hráčky mají více zkušeností a dokážou lépe číst hru. Člověk má na všechno méně času, musí rychleji reagovat a dělat správná rozhodnutí.

Přenášíš si zkušenosti ze ženského týmu zpátky mezi juniorky? Pozoruješ na sobě, že tě zápasy v Extralize posouvají také ve výkonech v juniorské soutěži?

Zatím jsem za ženy neodehrála tolik zápasů, takže nejvíce herních zkušeností sbírám hlavně z 1. ligy juniorek. Jsem ale moc ráda, že mám možnost nahlédnout do dospělého florbalu a občas si zahrát v ženské Extralize, protože přechod do ženské kategorie mě čeká příští sezonu. Myslím si, že je pro mě přínosné sbírat zkušenosti z obou soutěží a postupně se připravovat na další krok v mé florbalové kariéře.

Florbal zabírá poměrně velkou část tvého času. Jak se ti daří skloubit tréninky, zápasy, školu a osobní život?

Není to vždycky úplně jednoduché. Chodím na gymnázium do předmaturitního ročníku, kde je učivo poměrně obtížné a máme hodně vyučovacích hodin, takže mi škola zabírá dost času i mimo vyučování. Snažím se udržovat si dobré známky, a když se k tomu přidají tréninky a zápasy, je náročné to skloubit. Myslím si ale, že když člověk chce, všechno jde, jen si musí umět dobře zorganizovat čas, což se mi naštěstí daří.

Kdo tě ve florbalové kariéře nejvíce podporuje? Máš doma někoho, kdo tě pravidelně jezdí podporovat na zápasy?

Největší podporou jsou pro mě určitě moji rodiče, kteří se mnou florbal prožívají už spoustu let. Postupem času si ho sami začali čím dál víc užívat, takže se jezdí dívat i na některé venkovní zápasy a na domácích nikdy nechybí. Navíc na domácí zápasy chodí fandit i moji prarodiče a sestřenice, která při mně stojí a podporuje mě. Jsem moc ráda, že mám kolem sebe takové lidi, kteří se mnou sdílejí radost z povedených zápasů, ale podrží mě i v těch náročnějších chvílích.

Kdybys měla vybrat jednu věc, kterou by sis přála, aby si juniorky z letošní premiérové sezony v nejvyšší soutěži odnesly, co by to bylo?

Je těžké vybrat jen jednu věc, protože bych si přála, abychom si z této sezony odnesly co nejvíce. Určitě bych chtěla, abychom si zachovaly týmovost a vzájemnou podporu. Po herní stránce bych si přála, abychom tuto sezonu braly jako velkou přípravu na ženský florbal a případný přechod do ČEZ Extraligy. Abychom si zvykly na vyšší tempo hry, dokázaly lépe reagovat na různé herní situace a získaly jistotu v soubojích se zkušenějšími soupeřkami.

Co bys vzkázala fanouškům, kteří vás podporují i přes náročné výsledky?

Chtěla bych jim určitě moc poděkovat za to, že při nás stojí i v těch náročnějších chvílích a podporují nás bez ohledu na výsledky. Moc si vážíme každého, kdo si najde čas přijít nás podpořit, ať už na domácí nebo venkovní zápasy. Je pro nás důležité vědět, že za sebou máme lidi, kteří nám fandí a doufám, že je v dalších zápasech budeme jenom překvapovat.

Možnost pokládat otázky měli také fanoušci tak pojďme na ně:

S jakou florbalkou se ti hraje nejlépe?

Nejlépe se mi hraje s florbalkami značky Unihoc. Aktuálně hraji s Unihoc Unilite Max Titan 29 classic blue, se kterou jsem moc spokojená. Už předtím jsem měla podobný typ florbalky a osvědčil se mi, takže jsem u něj zůstala.

Jak ses dostala k florbalu?

K florbalu jsem se dostala vlastně úplně náhodou. Když jsem byla na prvním stupni základní školy, hráli jsme florbal v družině, a právě tehdy mě tento sport zaujal natolik, že jsem si řekla, že bych mu chtěla dát šanci a zkusit se mu věnovat i mimo školu. Doma jsem to probrala s rodiči, kteří mě v tom podpořili a přihlásili mě do tohoto klubu.

Jaké je to být kapitánkou a hrát florbal za Třinec?

Je to pro mě určitě velká čest, ale zároveň si uvědomuji, že s tím přichází i určitá zodpovědnost. Je to role, která mě učí spoustě nových věcí, ať už v komunikaci s ostatními, nebo v samotném vedení týmu. Zároveň mě moc těší, že mi spoluhráčky daly svou důvěru a můžu být člověkem, který tým spojuje. V Třinci jsem strávila velkou část mého života, takže mám samozřejmě k tomuto klubu blízký vztah. Mám za sebou spoustu krásných zážitků, zkušeností a hlavně lidi, které bych díky florbalu jinak možná nikdy nepoznala. Právě díky Třinci jsem navázala přátelství, o kterých věřím, že vydrží celý život.

Poslední otázka zase ode mě. Jakou knihu, seriál, film nebo podcast bys nám všem doporučila?

Momentálně si občas přečtu něco z maturitní četby, ale zatím mě žádná nezaujala natolik, abych ji mohla s čistým svědomím doporučit dál. Jelikož se blíží Vánoce, určitě bych doporučila film Pelíšky. Je to česká klasika, která nikdy nezklame a nesmí o Vánocích chybět.